Komunitní centrum Žitná (nyní Kamino centrum) vydalo v loňském roce originální diáře a kalendáře. Ty obsahovaly články, které psaly přímo naše klientky. Ty se zaměřovaly na stereotypy, které o lidech bez domova panují a především na jejich vyvracení. Protože se nám články velmi líbí, rozhodli jsme se je zde sdílet i s vámi. Doufáme, že se vám budou líbit stejně, jako nám.
stereotyp: Bezdomovci nechtějí pracovat.
Vystudovala jsem gymnázium, prožila první lásku, vdala se, porodila dvě děti a vedla vcelku spokojený rodinný život.
K dětem jsem měla vždy velice blízko. Kromě svého povolání a poslání učitelky ve škole, jsme si s manželem přibrali ještě další 4 děti do pěstounské péče. Přestěhovali jsme se za lepší prací na Vysočinu. Zde se naše rodina rozrostla o dalšího člena. Krátce po narození syna jsme se však přestěhovali zpátky do města, a pokud byste chtěli být posluchači pouze šťastných konců, pak by tady mělo zaznít ono pověstné „zazvonil zvonec a pohádky je konec“.
Bohužel neštěstí nechodí po horách ale po lidech a nikdy nechodí samo. Tak se i v mém životě začaly objevovat první mráčky. Přišla jsem kvůli snižování stavu o práci a v oboru nebylo možné sehnat novou. Rovněž mi tou dobou propukly deprese. Nebyla jsem schopná vstát z postele a normálně fungovat. Několikrát jsem chtěla svůj život i definitivně skončit. Tudíž práce v třísměnném provozu, kterou jsem několikrát zkoušela, nebyla kvůli nemoci možná. Tyto stavy se mi periodicky vrací. Jsou to většinou vždy každé 2 až 3 měsíce. A jak to u mě probíhá? První měsíc se to začíná pomalu zhoršovat, až to dojde ke dnu, tam se to nějakou dobu zastaví a setrvá a pak se to začne zase pomalu zlepšovat. Jak říkám, trvá to celkem tak 2 - 3měsíce. A stává se to často tak 2krát za rok. V tomto období mě to hodně omezuje. Sama ani necítím, kdy to na mě přichází, ale okolí mi to dává jasně najevo. Přestávám komunikovat a stahuji se do sebe, straním se a zpětná vazba od okolí je vlastně osočování, že se distancuji. Přestávám mít energii na běžné životní úkony. Sama to zprvu přičítám běžné únavě, a pokud sama nástup deprese nerozpoznám, tak ten propad je pro mě o to horší. To mi dělá problém i vstát a někam jít.
© e
